Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pushteek se stěhuje. Slovy klasika Máchy - kde ty loňské kabálské sněhy jsou? Letos sedím na baru, přede mnou je lahev s nápisem “něcojako cola” a vedle mě pětašedesátiletí androši pozorují cvrkot příprav Pushteek Festu.
„Nevíš, co se to tady bude dít?”
„Prej nějakej metalovej festival nebo co.”
„Ahá, tak proto jsou všichni v černým, jó tu už tu dlouho nebylo, něco takovýho.“
Prostor se rychle zaplňuje a pět minut před začátkem jsou na značkách XARKOV7. Nové a rychle stoupající jméno domácí hardcorepunkové scény, o kterém jsme toho na těchto stránkách už dost napsali. Stále víc a víc si u nich začínám všímat Petrovy kytarové práce, která k chainpunkové podstatě lepí i celou řadu vyloženě rockových kudrlinek a vyhrávek. Nějak cítím, že tam toho pod křídlem má ještě celkem dost z tohoto ranku. Nejen lepkavé mezihry, jako je začátek skladby „Chained“. Nebo následující tříakordové fičáky, u kterých si vzpomenu na „Territorial Pissings“ od NIRVANY. A takových super momentů je tady fakt hodně a dodává to XARKOV7 něco navíc.
Atmosféra začíná houstnout s příchodem REPELENT SS. Hlediště se posouvá o pár kroků vzad, protože všichni ví, že se nevyplatí nějak vyčuhovat. Major Zkáza úřaduje. Začátek patří „Bonzbloku“ a „Daňovému úniku“ z jedenáct let starého dema, navazuje se materiálem z roku 2016. Nechybí „Brutální živočich“ a zaznívají i dva nové kousky, pokud jsem dobře počítal. Atmosféra trochu zkoprnělá, všichni se ve velkým prostoru téhle kapelní bestie bojej a nervózně přešlapujou. Kdyby se Dobeška jen na tenhle koncert třikrát zmenšila, jsem si jist, že ten koncert bude fungovat jako přehřátej jadernej reaktor. Nebude úniku. Jiskra spadne do sena a všechno vzplane. Závěr geniální. Mikrofon udělal díru do parket a během outra se stihly odlifrovat všechny kytarový cajky. Koncert skvělej, nedočkavě vyhlížím novou desku.
Nebudu kecat, u EXUDE mi vždy chybělo živě trochu toho srdíčka. A energie. Takovou hardcorovou pumpu nemůžeš dělat, aniž po koncertu vyždímal triko. A dneska to tam bylo. Koncert mě bavil od začátku do konce. Prostě šťavnatá porce riffového chlapáckého hardcore se vším, co k tomu patří. Zvuk super, riffy zařezávaj a nakažlivě to celé houpe. Kluci dropli koncert, jako by to mělo bejt naposledy. I když jsem slyšel nějaké zvěsti, že to třeba naposledy bylo.
Štafeta je předaná SCOOP. Kapela, která rychle sbírá body, zkušenosti a vavříny. Pamatuji, že když jsem je před rokem viděl v Kabálu, byl jsem trochu rozmrzelý. Čekal jsem něco mnohem dravějšího a syrovějšího. Pověst, která je předcházela, ve mně tehdá vzbudila velká očekávání. Dnes jsem poučen. SCOOP jsem od té doby viděl několikrát a byli čím dál tím lepší. A dnes své pověsti dostáli. Jejich set drtí, před nima jsou kids, co bruslí na místě v twostepovém opojení. Eggpunk a chainpunk v jejich podání patřičně zreznul a vyválel se v každém pochcaném koutě Prahy. Make smeták pod frňákem great again.
G.U.T.S. ujišťují, že lidi můžou blíž. Žádný ty twostep pasáže nemaj, takže žádný karate v první řadě nebude. Nebezpečí ale přetrvává. Lidový vypravěč Aleš Meduna s mikrofonem v ruce není úplně krotké zvíře. Navíc obrněné zvíře. Se skejťáckou helmou a chrániči kloubů, které umožňují skluzové kreace, jaké jsem viděl jen při krasobruslení. Mikrák lítá vzduchem a mezi boomer hardcorovými šrapnely lítaj storky ze života. Nebo názory na módní kreace za generační propastí. Konečně je na domácím hardcorovém dvorku trochu toho jiskření.
Kolem Banána se rodí a umíraj kapely s takovou frekvencí, že některé jsem si ani nestihl poslechnout. REMAIN SANE byl vlastně na začátku jen projekt mezi Banym a Mattiasem (GUST, INDUSTRIAL PUKE, DISAVOW, …). O co jde? O čistokrevný worship devadesátkových straight edge kapel. Sestava doplněná o domácí sXe šlechtu Dobešku zaplavuje značně hlomozným riffovým hardcorem, který je o poznání víc nahlas, než cokoliv do té doby. Banán zní jakoby si poslední měsíc brousil hlasivky hodně hrubou rašplí a na to, že kluci neměli moc možností spolu zkoušet, zní REMAIN SANE jako kapela, jež objíždí kluby už nějakej ten pátek.
A dál? UNDYING. Kapela, která se nesmazatelně zapsala svými dvěma alby do knihy metalcoru. Žádný pozéřiny a vokály z cukrkanlu, tady to jde do plných. Nikdo z nich nevypadá jako mladík, ale ta energie, co z nich proudí, naprosto spolehlivě devastuje celou Dobešku. Jimmy Chang v ultrakrátkých obtažených trenclích ve svých padesáti ukazuje všem dvacátníkům, že i s kytarou na krku dokáže skočit metr a půl vysoko. Jediným šrámem na celém zažítku budiž strkanice, která se v pitu strhla. UNDYING v tu chvíli přerušili set a trochu sklidnili horké hlavy. A následně pit zasekali horou nasekaných riffů a melodií. Jestli tady něco funguje na jedničku, tak je to poměr melodií a hutných nesmlouvaných riffů. Zapoměl jsem na něco? Říct, že tu byli oba bubeníci? Tak byli.
Vážení přátelé, ano. Naposledy jsem zbožně roztáčel CD těchto Dánů v roce 97 a jako by neuplynul ani rok - na jejich i na mé straně. Nasraností sršící death/thrash hobluje, jak kdyby s pánům bylo 21. Přes drobná melodická zvolnění kope KONKHRA do vajec.
Technicky ide o debut, no je zrejmé, že po 37 rokoch kariéry má ex-basáčka PIXIES jasno v tom, čo a ako. Skvele zvukovo zaranžovaný, no krehký alt-rock sa spolu s doskami Kim Gordon a Beth Gibbons zaradí k výrazným tohtoročným albumom od výrazných žien.
Halucinogenní žesťový rituál z londýnského pekla. Temná postmetalová instrumentální bestie, který se opírá hlavně saxofon a rytmiku. Tyto dva elementy tu spolu opět fungují bravurně a to ostatní méně výrazné křoví kolem, celku prospívá.
Najkomplexnejší najambicióznejší album v diskografii kapely. Skvelý zvuk, premyslený koncept, atmosféra, masívne množstvo inštrumentálnych úrovní a rôznych detailov v pestrej fúzii žánrov je však náročné vstrebať. OPETH sú proste späť v najlepšej forme.
Slovenský thrash se v porovnání s tím českým rozhodně nehodlá nechat zahanbit. Ostrý a tvrdý thrash metal, který často koketuje s deathem šetří na inovacích, ale rozhodně ne na nasazení a tempu, které nepolevuje ani na okamžik. Ortodoxně a nekompromisně!
Brazilská variace na staré desky OPETH. Chtělo by se PIAH MATER osočit za plagiátorství, ale když ono je to sakra dobré. Má to totiž stejné kouzlo jako měli OPETH v dobách "Blackwater Park", hrubou death podstatu, progresivní vláčnost i rockovou hravost.
Zvukovo ma viac bavil hutnejší, špinavší predchádzajúci album, ale tento nový zase ohuruje zlobou a agresivitou. Niet lepšieho štartu do pracovného dňa ako počúvať o strieľaní, vraždení či tretej svetovej. Ice-T je stále veľký frajer.
